ONE YEAR

Jsou věci, o kterých se mluvit musí. I když to není zrovna příjemné.

Tohle nebude všechny zajímat, chápu. Ale vzhledem k tomu, jak sociální sítě a internet působí na lidi, cítím povinnost se o něco takového podělit. Nějak zkráceně, jinak by z toho mohl být týdeník. 

Z fotek a z paměti víte, jak jsem vypadala rok (a více) zpět. Ptát se ženy na váhu je tak sprosté, jako ptát se ji na věk. Etiketa stranou. Měla jsem 40 kg. Fakt, že jsem jedla alespoň salát a sushi mě držel od totální pasti jménem anorexie. Narovinu, kdokoliv si myslí, že je tlustý i přes to, že na něm visí velikost UK 4 (asi eu 32 ) není v pořádku. Já si to samozřejmě nemyslela. Podle sebe jsem byla štíhlá a zdravá. To, že jsem byla chlupatá jako medvěd, v obličeji byla bledá jako mrtvola a na koupališti si lidi šuškali ,,Jestli nebudeš jíst budeš mít anorexii jako tahle, a to nechceš!'', jsem prostě neviděla. Sníst za den 800 kalorií bylo ok a vážit se 8x denně taky. Netřeba říkat, že jsem byla protivná a zlá. Na všechny. To, že mě lidi nezabili, nechápu dodnes. Drželo mě  to 4 roky.

Loňský rok ale nebyl optimální. Stalo se hodně špatných věcí, které jste si mohli nebo nemuseli domyslet. Zvedla jsem se a ze dne na den odjela dělat au pair. Zrychleně - fyzicky náročná práce zahrnující starost o tři dětičky včetně miminka a hromada dobrot, které jsem neznala. Londýn mě změnil. Měla jsem štěstí v neštěstí. Začala jsem jíst, ale protože to byl pro tělo šok, nejedla jsem normálně. Nebudu sprostá ale jedla jsem jako prase. Zle mi nikdy nebylo. Za tři měsíce jsem přibrala 12 kilo. Vypadla jsem z bludného kruhu ani nevím jak a uvízla v pasti přejídaní. 

Teď, po opravdu trnité cestě a chvílich naprosté zoufalosti, jsem se začala mít ráda. Jsem smířená s tím, že budu mít vždy větší stehna a krátké nohy. Cvičím. Cítím se skvěle. Jím zdravě a vařím si doma. Sem tam jím sladkosti i pizzu. Někdy ještě pořád brečím, že jsem zase tlustá. Stačí pohled na pár starých fotek a mám klid.
Nebylo to jednoduché ale všem v podobné situaci radím jedno. Nespoléhejte na to, že vám někdo pomůže. Dokud si nepomůžete vy sami, je to zbytečné. 

Takže hodně zdaru.

*Sometimes it's not easy to say something. Even it might important for all of you.

Let's do it tho. Social network and internet make a powerful world which can be useful in cases like this. Remember me last year and longer? Yeah, asking women's age is rude and so do asking her weight. Lay it aside. I had 40 kgs. If i didn't eat at least salads and sushi it could have been much worse. Honestly, all people who think it's ok to wear UK 4 and it's still too big, it's not. But i didn't think it was a problem. Of course. 

Even i was hairy like a bear, pale like a corpse and all people around me were saying ,,Look at her, you need to eat or you'll have an anorexia too'', i didn't care. Was eating 800 kcal per day. Weigh myself 8 times per day. Was rude and annoying. I wonder why my friends did not kill me.
Last year was bad, really bad either you know why or don't. I needed to go abroad and live. Being an au-pair is tough. It wasn't possible to do it without proper food. Plus London sweets. You can imagine. I started eating, eating like a pig. My body wasn't used to this. For three months I put on 12 kgs. I was lucky and not at the same time. I was fighting overeating. I was crying i'm fat again. It was pretty hard, it was painful and sad. But now i exercise, go to gym, eat very clean but eat sweets and pizza sometimes too. It's important to keep it balanced.
There is one advice. Don't relay on anybody. You need to do it by yourself or you fail.